Průzračný čas Ludvíka Fellera
Galerie Dion, Praha, 5. 5. – 30. 5. 2008
Tvorba Ludvíka Fellera (1929) nebyla zatím u nás dostatečně prezentována, svoji roli sehrává skutečnost, že autor žil a působil dlouhodobě v zahraničí. Odráží se to i ve dvojím tvůrčím a pracovním zakotvení: přednášel na Universität der Kunste v Západním Berlíně, nyní vyučuje na Fakultě užitého umění a designu University J. E. Purkyně v Ústí nad Labem (vizuální rétoriku-piktoriku a užitou sémiotiku), vedle ateliéru v Praze si ponechává i ateliér na pobřeží Severního moře poblíž přístavu Cuxhaven. Výstava v Galerii Dion představuje výběr umělcových prací z posledních let, vedle souboru prostorových objektů expozici tvoří velkoplošné fotografie: záznamy environmentálních realizací, připomínkou starší tvorby je rozměrný obraz Rozjímání.
Díla Ludvíka Fellera jsou zdánlivě prostá, ve svém vidu tak samozřejmá, jak přirozené je dýchání. Autor aditivním způsobem skládá své objekty, že v přírodě nalezených prvků typu segmentů větévek, vyplavených dřívek, kamenů obroušených vodou i úlomků minerálů, spojovacím materiálem jsou motouzy z přírodních vláknin. Některé podobně vytvářené objekty
umělec i rámuje (vystavený cyklus Aloe, skladby větévek s ohýbanými rameny). Tektonika plastických děl má znakový charakter, svým elementárním tvaroslovím poukazuje k přírodním archetypům a k přirozenosti člověka, stopy stáří kompozičních prvků jsou průzorem do plynutí času. V příbuzném vyústění do podoby vizuálních znaků umělec vytvářel i své starší kresby, povětšinou kvaše a tempery často v monochromním zaznívání modří a šedí, současné kresby s vyšším stupněm volnosti nabývají rys kaligrafií. I pro umělcovy práce na papíře tak platí úsloví, že síla spočívá v jednoduchosti, jejich působivost se odvíjí z poukazů na svět čistých idejí, na zakotvenost duše člověka v aristotelovských principech řádu a proporcí. Oddanost tomuto krédu a projev tvůrčí nutkavosti Feller projevuje i v dílech nemajících povahu trvalého artefaktu: v kompozicích realizovaných ve volné přírodě. Autor vyhledává a nachází výtvarně působivé přírodní struktury, jejich vid umocňuje a ozvláštňuje aditivním způsobem: přidáváním sourodých i nehomogenních prvků, často dává vzniknout i novým artificiálním strukturám na principu hromadění, odkrývání, proplétání, křížení či třeba objímání. Prostředníkem skladby je při tom zkoumání vztahů tvarů a barev užitých komponent, poměřování jejich poloh a vzájemných seskupení, konečné dílo fixuje výslednici variační hry překladů. Tvůrčí proces je završen aktem záznamu prožitku dosaženého prozření, pořízením snímku nové struktury; následně se tím nabízí cesta k obnově sepětí s přírodou, k lepšímu chápání podstaty bytí. Jestliže současná hektická doba odsouvá naše vědomí k povrchnostem, dílo Ludvíka Fellera – souzněním své formy a řádu přírody – je tolik potřebným zastavením v proudu událostí, je ukazatelem možnosti jednoty rozumu a citu, jakoby v průzračném času vodítkem přesahu každodennosti směrem k doteku universa, jeho harmonie.
Ivo Janoušek