Ludvík Feller         Životopis, Credo
Biography, Credo

Životopis

Ludvík Feller se narodil 11. září 1929 v Československu. Studoval na Karlově univerzitě malbu, grafiku a psychologii. Po stujdijních cestách, které vedly mimo jiné do Anglie, Řecka, USA a Kanady, přednášel od roku 1971 na Hochschule der Künste, Berlin Piktoriku - vizuální rétoriku a Užitou semiotiku. Dnes pracuje Ludvík Feller v jeho studiu u Severního moře nedaleko přístavu Cuxhaven a v Praze. Jeho práce jsou zastoupeny jak v soukromých, tak veřejných sbírkách (Muzeum moderniho umění a Národní galerie v Praze).

Ludvik Feller was born on September 11, 1929 in Czechoslovakia. He studied painting, graphic design and Psychology at Charles University in Prague. After the research journeys to England, Greeece, United States and Canada, he lived in Berlin since 1971. He startetd to lecture here both Pictoric - visual rhetoric and Applied semiotics at the Hochschule der Kuenste (Art Academy). Today, Ludvik Feller lives alternately in his studio at the North Sea shore nearby the port of Cuxhaven and in Prague / Czech Republic. His work is present in both private and public collections (Museum of Modern Art, Prague, National Gallery, Prague).

CREDO

Dnes jsem si skoro jist, že můj neutuchající zájem o vztah mezi FORMOU a OBSAHEM byl a je zakotven pevně v oblasti mé kreativní činnosti. Záleželo jen na tom kdy jsem dostal příležitost tento důležitý komunikativní proces dát do zdárného pohybu. Přestože jsem kreslil vše co se kolem naskytlo, byly to vždy ZKRÁCENÉ VISUÁLNÍ ZPRÁVY ať už skicového nebo stylisovaného, exaktního charakteru. Přestože jsem se snažil o přesné napodobeniny toho co jsem si předsevzal znázornit, skoro vždy to byl náznak, to nejdůležitejší, nejcharakterističtejší, zkratka. Kdybych se byl býval dal na spisování, rozhodně by to nebyl román, ale spíše heslo, anekdota, nanejvýš povídka a to spíše s premýšlivým obsahem,než nějakým dramaticky vybudovaným dějem. Proto jsem asi dostával ocenění v soutežích o grafický znak anebo plakát, na kterém byl převážně jednoduchý tvar nebo dva, i více tvarů v konfrontaci. Samozřejmě vždy záleželo mimořádně na provedení formy. Ta rozhodovala v posledku o úspěchu kreace. Na plakátu pro Červený kříž byl znázorněn letící holub směrem ke kříži, který sestával z drobného rastru. Hlásil se neodolatelně ke slovu materiál, který se stával znakem tím, že jsem mu dal příležitost ukázat se v příjemném světle, odkryl jeho fysiognomii. Holub byl nakreslen svižným tahem štetce, skoro jako znak z dálného východu a struktura rastru sestávala z jemných skoro neviditelných květů-hvězd, tvarů navozujících mnohovýznamnost, ale přece sjednocující, důležitý společný jmenovatel. Byly zde v akci dva materiály, nebo chcete-li, jejich záznam, měkkost štetce, tekutost barvy a exaktnost opakující se grafické molekuly v rytmu rastru uloženém v tvaru kříže určeným jeho obrysem, Pars pro toto.

Další důležitou roli hrál SVĚT PŘÍRODY, růstu a jejím změnám v průběhu času, obdiv k jejímu principu nepředvídatelnosti a k živlům, které svět přírody dávají do pohybu, k elementárním akcím života, přírodního dění. Vždyt živly v konečném důsledku zajištují život.

Zde je jasná paralela ke kreativnímu procesu. NÁHODA a NEHODA určovaly vývoj a ne osvědčené, vydobyté vyšlapané stezky, vyhloubená koryta, kterými se bezhlavě řítí voda do údolí, ale spíše vznášející se opar nad horkými vrcholky hor s příslušnou duhou. Ta tento lehkonohý proces potvrzuje a zajištuje.

Ostatně i v kuchařském umění všechny nové kulinářské objevy vznikly náhodou nebo dokonce ze zvládnutého zoufalství, z nouze. Vlaštovčí hnízda nám to jen potvrzují.

Tento přístup a postoj vedl k upřesnní ve chvíli kdy jsem začal působit na HdK, později University umění v Berlíně a dalších školách v Evropě a ve Spojených státech amerických.

v popředí zájmu byl grafický znak a skupiny znaků, orientační systémy, ale i piktorika s jejími ozdobami visuálního znázorňování, sdělování, jehož hlavním vyjadřovacím prostředkem byla neverbální cartoon.

Náhoda chtěla také tomu, že jsem začal na samém úsvitu mé výtvarné dráhy hájit existenci na poli užitého umění. Účastnil jsem se souteží o grafický znak - logo. Zároveň stál v popředí zájem o přírodní materiály. Ten vedl k odhalování a upřesňování jejich fysiognomií. Fascinovaly mne zásahy živlů i rukou a nástrojů, jejich připravenost vstoupit jejich rozkladem zpět do lůna země. Objevoval jsem jejich inkarnace. Spíše jsem jen vybíral jejich nejzajímavější stav ve kterém se nacházely, uložil do příhodného prostředí-rámce anebo je vmanévroval do herního procesu a hleděl jsem abych nepřekračoval MEZ DANOU ZÁKONY PŘÍRODY. Samozřejme jsem byl človek a ne zelenina, žížala, delfín, který si dobře rozumí s lidmi, sýkorka, která si dokáze otevřít i plechový uzávěr na láhvi s mlékem nebo antilopa, spíše primát, který žije v souladu s okolím a sem tam s nenuceností oparu vznášejícího se po dešti nad vrcholky hor, si objeví dík kreativní neposednosti nový způsob získání potravy nebo vytvoří gesto, které vyvolá u protějšku radostné vycenění zubů. Třeba si začal hrát s potravou a my jsme si jisti, že to neodkoukal od kočky, která si hraje s myškou než jí spapá, nebo ano? Asi to máme v našich genech nebo v DNA zapikolováno. Hrát si se vším, možným. Ten primát nebo už člověk žil ještě v nevinném prostoru nerozděleném na užitý a volný, radoval se ze svého vytváření v ráji s ostatními živočichy, rostlinami i nerosty a možná že měl ještě drát k velkému třesku, ke kterému podle posledních výzkumů ani nedošlo. Ty první okamžiky kdy vstoupil člověk do prostoru kreativní hry, kdy byl připraven objevit napětí v nečekaném a nestřeženém okamžiku nepředvídatelnosti, ve chvíli kdy hrál možná hlavní roli čarovný okamžik zastavení času, ještě dávno před tím, než jeho magická hra vstoupila do pohanského háje legend. Ty okamžiky mne zajímají. Co bych dal za to kdybych mohl na chvíli vklouznout do jeho rodící se duše. k tomu by měla zaznít devátá nebo nějaké s duší cloumající blues, ale možná třeba i Zdálo se mi má pannenko, zdálo se mi oTobě.

Zásadně jsem nikdy nenastavoval zrdcadlo společnosti. Jsem si vědom, že se v té věci lidi rádi babrají, aniž by ale dohlédli na dno. Otcovské dávání příkazů a regulí mne na nohy nepostavilo, spíše pohled na květinu, kterou maminka postavila na můj stůl. To jsem si potom rozmyslel dělat neplechy, i když jsem jich nadělal v životě také dost. Od té doby kdy jsem přestal živit pocity rozhněvaného muže, a bylo to záhy, ve mne rostl pocit, že zabývání se příjemným, někdo by možná řekl krásou, človeka povznáší a povznesený človek je spíše nakloněn nedělat lumpárny, než ten kdo se utápí v mizériích. Tohle je samozřejmě téma do diskuse. Jsou ti kteří obhajují vysílání her se zabíjením pro děti. Tvrdí, že to děti k násilným činům nenabádá. a teď pozvěte prosím tyhle výtečníky, kteří neví, že opičení a napodobování je v oblasti komunikace na prvním místě a sdělte to rodičům, kteří také nemají ani páru. Tedy, já preferuji umění povznášející a může to být třeba poskakování radostí nad povedenou akcí, která se zvrhne v tanec, s citem zapěná píseň Zdálo se mi má panenko anebo čmáry dětátka, které zaznamenává svou radost z pohybu na papír, nebo otiskuje své ušmudlané pacinky na čerstvě vymalovanou stěnu pokoje. rása spasí svět, mnozí tvrdí, že krása je nositelkou pravdy. Šaman nám sdělí, že krása zajišťuje rovnováhu ve vesmíru. Teď ale nezbývá než se pokusit charakter krásy definovat.

Krása je améba, která mění svůj obsah podle momentálního pohledu na hodnoty v té dané kultuře. Má-li tento pohled sílu a výdrž, má jí i krása a jestliže tyto hodnoty ztratily sílu, není na tom jejich krása o moc nejlépe. Tady to máme.

Devátá, blues a Zdálo se mi nejsou dnes často na pořadu dne. Převládají výkřiky, tóny, které rajcují smysly. Nabízí se senzace, ta snad uspokojí široké publikum, ne nadarmo měla tento název výstava v New Yorku, na kterou se stály fronty. a s takovými výstavami se roztrhl poté pytel. Chutnáme deformaci, absurditu a třeba i kreč. Vetšina lidiček to kupuje a když si při tom někdo vyvrkne nohu, nezbývá než mu pomoct. Rady je málo komu. Ale najdou se i ti, kteří touží po novém, neopotřebovaném pohledu na hodnoty bez deformací. Není jich mnoho, ale třeba se rozmnoží. Těmto nadšencům věnuji výsledky mé kreativní činnosti. Také si myslím, když Vincent celý život živořil a dnes se prodávají jeho obrazy za miliony a tahle koupená díla si potom majitel strčí do sklepa a kouká se na ně jen sám, jestli vůbec, anebo je ukazuje jen vyvolenému publiku a třeba za to vybírá vysoké honoráře, že je něco shnilého ve světě kulturním. Tohle se nemůže stát malíři ikon nebo tomu, kdo si poprvé zazpíval Zdálo se mi má panennko, zdálo se mi o tobě, ani tančícím k poctě hvězd někde v temné Africe. Ty nejmilejší z mých kreací bych rád zařadil mezi shora uvedené případy.

Pan Shakespeare by se mnou, pokud jde o Vincenta, určitě souhlasil a nejen on. Dnes je to velice podobné jako to bylo tenkrát. Jen karta se obrací jiným směrem. Shakespeareova doba se rozvíjela vstříc sensoriálním hodnotám a opouštěla prostor náboženského nadšení, víry a šla vstříc vědě a rozumu. Dnes jsou sensoriální hodnoty opotřebované a my nevíme jestli bude globalisovaný svět hledat útočište opět ve zvnitřnění. Za Shakespeara se přeměna odehrávala prakticky jen v Evropě. Zdá se, že na všechno rozum nestačí. Opravdu se nám to jen zdá? Kdyby se mne někdo zeptal který z těch dvou pohledů na hodnoty bych si vybral pro moje živobytí a moje kreativní nadšení, asi bych rád od obého kousek. a to se odehrávalo právě v renesanci v době Shakespearově. Mladá jeptiška se v kostele svatého Jiří vroucně obracela k všemohoucímu a při tom pokukovala na panoše stojícího opodál, zabraného do motlitby a sem tam pozorujícího spanilou tvář mladé novice, která si na okraj kancionálu psala verše plné milostnosti. Je mi velice sympatická velkorysost citu a proto se neustále obracím k přírodě, která je velkorysá a citlivě řídí běh věcí, ale je nemilosrdná k tomu kdo je k ní netaktní. Zamete s náma když prekročíme meze slušnosti. Někde nahoře cituji někoho: Krása spasí svět. Namísto krása tam bez ostychu může stát i milost.